Naposledy jsem Vám psala článek o svém těhotenství, které pro mě ale nebylo nejkrásnějším obdobím. Už jsem si přála mít našeho syna v pořádku u sebe. Článek jsem dopisovala s poslední větou….”4 týdny… ještě je čas Cypřišku!”

Počkal si přesně 3 týdny. Ale to nám vůbec nevadilo. Ty poslední dny jsou náročné fyzicky i psychicky. Pozorovala jsem se, říkala jsem si, co když půjdu nakoupit nebo do kavárny a praskne mi tam voda. Co když budu mít totálně mastnou hlavu a nebudu oholená (největší problémy :D). Čím víc se termín porodu blížil, tím jsem si najednou připadala nepřipravená. Ale nechtěla jsem tomu propadnout. Půjčila jsem si poslední knížku k mateřství “S láskou o dětském spánku” a nakonec jsem stihla přečíst ještě knížku “Rekonstrukce”, která je úplně mimo toto téma a právě u té jsem se dokázala uvolnit. Nemyslela jsem tolik na vše kolem miminka. Dál jsem pila maliník, lněné semínko a večer jsem trénovala s aniballem. To mi psychicky hrozně pomáhalo. Věděla jsem, že do posledního dne dělám vše, co můžu. Věřila jsem, že za tu přípravu se nějaká odměna dostavit musí.

Já to vím. Nikdy Vám nikdo nemůže přenést to, co si prožije. Nikdo nebude mít stejný porod jako jsem měla já. Každé tělo je jiné, každé miminko je jiné. Každá situace, prostředí, průběh, komplikace apod. Je to intimní zážitek, který si mnoho žen chce nechat pro sebe, což naprosto chápu. Já jsem se rozhodla se s Vámi o to podělit. Budu to tu mít jako svou vzpomínku, ke které se budu ráda vracet. Třeba to někomu dodá odvahu, třeba to někomu pomůže, prostě to tak cítím.

Středa 19.2.2020 – Byla jsem na kontrole u svého gynekologa. Řekl mi, že se pomalinku připravuju, ale že se ještě příští týden uvidíme a potom už budu jezdit do porodnice. Těhotenskou půkazku jsem si proto nechala připravenou na další týden v kabelce. Trošku mě to mrzelo, doufala jsem, že uslyším větu jako: “No to vypadá, že brzy porodíte.” Potom jsem se ale uklidňovala. Miminko si samo řekne kdy bude ten čas. Není třeba na něco takové spěchat. Dělat si ricinové koktejly, mýt okna apod. Mimochodem ty okna nemyjte. Podle pověry mají potom děti šňůru kolem krku.

Pátek 21.2.2020 – svátek slaví Lenka. Moje mamka. Nějak extra svátky neslavíme, ale já jsem se rozhodla, že jí upeču dortík. I mamka peče a vaří zdravě. Nosíme si občas i vzájemné ochutnávky. Tak jsem jí chtěla udělat radost. Našla jsem si u sebe na blogu nějaký starší recept a ten jsem si přetvořila. Byly jsme spolu domluvené, že druhý den ve 14:30 hod. přijdu na kávu, přinesu dort a mamka nachystá nějaké malé pohoštění.

Sobota 22.2.2020 – ráno jsem dodělávala dortík a psala jsem Čendovi, ať mi odpoledne přiveze mátu a maliny na dozdobení. Na večer jsme byli pozvaní k Čendovo rodičům. Švagr slavil narozeniny. Tak jsem si dopoledne umyla hlavu, udělala sem si masku, ať nedělám ani poslední dny ostudu :D. Připravila jsem si oběd a pak jsem si šla vlasy vysušit a vyžehlit, ať s tím nemám potom práci. Ve 13:20 hod. jsem mamce napsala zprávu: “Mami? Nějak mi není dobře, možná mi budeš počítat kontrakce :D” Napsala, že tedy přijde ona. Napsala jsem taky Čendovi, že by měl přijít domu a v práci ať dá vědět, že už dnes nejspíš nedorazí. Nejdřív přišla mamka, to už jsem si počítala a rozdýchávala v předklonu kontrakce. S mamkou jsme si povídaly a čekaly jsme na Čendu. Přijel až ve 14:30 hod. Oba jsme se vysprchovali a oblékli. Pořád jsem nevěděla jestli už jet nebo jestli jen neplaším. To už mě ale začínaly křížové bolesti a kontrakce byly pravidelně po 3 minutách. Nevim už kdo z nás zavtipkoval, co bude s tím dortem, ale rozhodně jsem na to odpověděla, že bez něj nejedeme. Kafe jsme nestačili, ale dozdobit dortík, nafotit ho, nakrájet a sníst jo 😀 V 15:00 hod. jsme se zabalenýma a připravenýma taškama odjížděli směr porodnice. Na polovině cesty jsem si uvědomila, že průkazku sebou nemám a zůstala v kabelce připravená na poslední kontrolu. Museli jsem tedy sehnat někoho, kdo nám jí do porodnice přiveze. Naštěstí se nám to asi po 5 marných telefonech povedlo (snad nikdo nečekal, že bych mohla rodit? :D) V 15:30 jsme dojeli do porodnice. Po zazvonění na příslušné dveře nám bylo sděleno, že je bohužel úplně plno a ať počkáme. No, takovou odpověď jsem rozhodně nečekala. Hlavně jsem nevěděla jak dlouho budeme čekat a v hlavě mi běželo, co když porodím na nějaké pitomé chodbě? Trvalo to naštěstí jen 15 minut a dveře se opět otevřely s tím, že můžeme na příjem. V 16:00 hod. jsem byla připojená na ozvy. Po 10 minutách mi praskla voda. Nedovedla jsem si představit, kolik té vody může být a to byla panečku potopa :D. Hlavně tekla průběžně několikrát. Naštěstí byla čirá a tak bylo vše v pořádku. Já už jsem se na ozvách ale šíleně kroutila. Křížové bolesti byly pořád větší a já jsem už nemohla vydržet sedět. Čenda mi prsty dloubal do míst, kde mě to bolelo. To mi maličko pomáhalo. Na oddělení byl šrumec. Porodní asistentka (PA) pořád někma odcházela. Mezitím nám naštěstí dovezli průkazku. Údaje se tedy mohly zapsat do počítače. Před 17.hodinou mě přišla vyšetřit paní doktorka. Otevřená jsem byla na 6 cm a hlavička naléhala. Proto už ze mě tekla i trocha krve. Rovnou jsme se přesunuli na porodní box. To Vám byla panečku moderní místnost. Obrovská vana, gymnastické míče, sprcha, kožená sedačka, plazmová televize, minibar, porodní “lůžko”, závěsné pomůcky a pomůcky na různé polohy při porodu. Šla jsem rovnou do sprchy. Čenda si připravil nespresso a usadil se na sedačku :D. Prý čekal, že to bude trvat několik hodin. Ze sprchy už jsem začínala hrozně kříčet. Křikem jsem si ulevovalo. Pořád jsem cítila jen ty bolesti zad a bylo to horší a horší. Vyšla jsem ven ať na někoho zazvoní. Přišla PA s tím, že to teď prostě bolet bude, at se snažim to rozdýchávat a rozmyslím se, jestli budu chtít klystýr, epidural, rajský plyn, oxytocín apod. Zase odešla. Prošla jsem si asi 3 šílený kontrakce a cítila jsem, že mě to nutí tlačit. Zase jsem křičela ať někdo přijde. PA přišla a já si řekla o klystýr, že nic jiného nechci. Poslední kontrakci jsem rozdýchávala když jsem lezla na křeslo/lůžko a řekla jsem, že už mě to opravdu nutí tlačit. Místo klystýru mě tedy vyšetřila. “Jdu pro paní doktroku a jdeme rodit. Jste připravená”. Napsala jsem mamce poslední zprávu. “Jsem skoro připravená, klystýr se nestíhá”. Mamka mi odepsala “To nevadí. Tak pořádně zaber, až to bude potřeba a vše bude ok”. Bylo 17:27 hod. Čendu jsem poprosila, aby se pomodlil.

Rodila jsem v poloze na boku, tzv.úlevová poloha. Řekli mi, že při ní dochází ke správné rotaci hlavičky miminka do porodních cest. Ještě před porodem jsem byla přesvědčena, že budu rodit v podřepu nebo na čtyřech. Nakonec jsem zůstala takhle. Čenda se pořád ptal, kde má stát, aby nejméně překážel. Bylo vidět, že je nervózní. Byla jsem nahá. Nevím, proč bych měla být oblečená. Košile by mi beztak všude překážela. Taky jsem vnímala jak PA ztlumila světla, což bylo hezky příjemné. Čenda mě pevně držel za ruku. Bylo mi sděleno, že s další přicházející kontrakcí hodně zatlačím. Jenže jsem v tu chvíli zatlačila tak, že jsem křičela s otevřenou pusou a na celou porodnici. Tak se to ale nedělá. PA mi poradila Hluboce se nadechnout, zavřít pusu, nejlépe i oči. Bradu přitáhnout k hrudníku a tlačit do konečníku. Někdy jsem to v kontrakci zvldla i 2x. Přišlo mi ale, že kontrakce nejsou tak časté jako před tím. Při druhé kontrakci se mi to už krásně povedlo. Při třetí už nám řekli, že vidí hlavičku a vlásky. Naše okamžitá otázka byla, jakou mají barvu. Oba jsme byli zvědaví, jestli bude mít světlé vlasy po Čendovi nebo zrzavé po mně. “Jsou mokré, ale jsou černé”. S tím jsem odpověděla, že to nebude naše miminko :D. Čendovi nabídli ať se podívá a mně ať si tam klidně šáhnu. Oba jsme to ale odmítli :D. Na další kontrakci už jsem cítila hlavičku. Jako kdyby mi tam uvíznul z poloviny míček. Ptala jsem se v panice jestli to nevadí, jestli může dýchat a jestli to tomu nevadí, než přijde další kontrakce. Smáli jsme se všichni. Tedy nevím jestli Čenda. Toho se ptali jestli mu není špatně a on si mezi kontrakcemi raději sedal. Mezi kontrakcemi jsem bolest necítila, spíš jsem se ptala zda to jde správně a Čenda mi dával napít. Taky si pamatuju, jak mi říkal, že se mi strašně při tlačení hýbe břicho, že vidí, jak se malej snaží najít cestu ven. PA mě strašně chválila a to mi psychicky moc pomáhalo. Nastavila k mé noze svůj bok a řekla ať se do něj v kontrakci zapřu. “Jedno pořádné zatlačení a bude tu s Vámi.” To už jsem cítila ramínka. Nebo před tím? V tu chvíli to bylo jako řezání žiletek, ale hrozně mě bavil ten pocit, že s každou kontrakcí se malej dostává k nám. Taky jsem řekla PA, že jestli to tedy nebude na poslední zatlačení, tak příště tlačí za mě :). Měla pravdu. Najednou jsem cítila jak zbytek tělíčka, v podstatě každý kosuek jeho tělíčka, prošlo přímo do rukou paní doktorky a ona malého rovnou obrátila a dala mi ho na hruď. To už mu někdo nasazoval čepičku a přikrýval dečkou. Neuvěřitelný pocit. Neuvěřitelná úleva. Neuvěřitelný vděk a pokora. Má první slova byla, že to přeci není možný. Byl v bříšku, tolik dní jsem čekala a představovala jsem si, jak bude asi vypadat. Teď tu byl. Vlasatej, nádhernej uzlíček lásky. Následoval dvouhodinový bonding. Přitom, co jsme si užívali jen mi tři a zpracovali jsme všechno, co se stalo. Čenda plakal, děkoval a říkal, že jsem úžasná.

Potom ale začalo to nepříjemné. Placenta se sama neodloučila. Poslední kontrakce na její vytlačení nepřišla. Paní doktorka čekala. Nic se nědělo a mně se to zdálo dlouhý. Zeptala jsem se, co se děje. Říkala, že musíme porodit placentu. Dostala jsem tedy pokyn na tlačení. Snažila jsem se, jak jsem mohla. Chválily mě, že na to jdu dobře, ale nic se pořád nedělo. Viděla jsem jak si začínají šeptat a tvářit se divně. Já jsem cítila jak tlačím rukama do malého a tak si ho vzal Čenda a choval on, hned vedle nás. Začínalo mi být zvláštně smutno. Všechno bylo tak krásný, intenzivní, rychlý a teď se to nějak kazí. Paní doktorka dělala, co mohla, vyšetření mi, ale začínalo být hodně nepříjemný a začínala jsem cítit bolest. Jinou než u samotného porodu. Na tuhle jsem nebyla připravená, nečekala jsem a nechtěla. Porod jako takový samozřejmně bolel. Ale na takovou bolest jsem byla připravená. Věděla jsem, že to bude bolet. S tím jsem počítala a věděla jsem, že mě za to čeká neuvěřitelná odměna.

Placentu “odloučila” nakonec paní doktorka. Musela to udělat násilím. Byla přirostlá k pupečníku a do blan. Teď to říkám jako naprostý laik. Nerozumím tomu, ale tak mi to bylo i řečeno abych to pochopila. Placenta se jí zdála malá a bála se, že mohla ještě její část zůstat v děloze. Zavolala tedy primáře. Ten mě i vyšetřil a řekl, že jí budou muset pro jistotu vyčistit a já tak půjdu pod narkozu. S panem anesteziologem jsme ale už trošku zase vtipkovali o mém posledním jídle, tedy dortíku před odjezdem do porodnice a já už spala. Pamatuju si, že stál Čenda u mě. Říkal, že není volný nadstandart a tak bude muset jet domů. Ptala jsem se na malého a ten, že je už u sestřiček a nemusím se bát. Potom nademnou stála paní doktorka a říkala, že je děloha čistá a nemusím se bát. Ať se dospím a potom mě přestěhují na pokoj. Spát jsem nedokázala. Pořád jsem byla na lůžku, kde jsem rodila. Pořád jsem byla ve stejném pokoji a v hlavě tolik myšlenek a tolik pocitů. Volala jsem mamce a ségře. Možná babičce? Přišly dvě paní. Jedna mi dávala kapačku a druhá mě stěhovala na pojízdné lůžko. Odvezly mě na šestinedělí a já se zase ptala po malém. Řekly mi, že se musím vyspat. Do půlnoci nesmím vstávat, jíst ani pít. Hned mi ale udělaly hořký ovocný čaj do konvice a řekly, že o půlnoci přijdou a půjdeme společně do sprchy. Nespala jsem a bylo mi líto, že u sebe nemám malého. Přinesly mi ho ale asi za půl hodiny a poprvé jsme přikládali. Spíš jsme se mazlili. Byl u mě a já věděla, že je v pořádku a že se teď o něj skutečně nemohu postarat. O půlnoci jsem šla s pomocí do sprchy. Vypila hodně čaje a snědla jsem jednu sušenku. Ve 3 hodiny ráno jsem šla na záchod a prohlídnout si sama sebe. Asi jsem si myslela, že budu vypadat jinak. Vždyť jsem MÁMA. Vše bude jinak. Už je všechno jinak. V 5 hodin ráno mi malého přinesly a už byl jen se mnou.

Děkuju Bohu. Děkuju velkému Čendovi, že byl se mnou. Že mě držel a byl mi oporou. Děkuju, že jsem narazila na klidnou, skvělou doktorku i empatickou porodní asistentku. Ta se za mnou druhý den zastavila. Hladila mě, podala mi ruku a gratulovala. Děkuju našemu chlapečkovi, že si vybral nás za své rodiče a dal tak našemu životu úplně jiný smysl.

Děkuju sobě. Teď vidím každou mámu jinak. Obdivuju všechny mámy!

Jsme silné.

Kam dál?