Těhotenství není pro mě nejkrásnějším obdobím.
Od začátku jsem věděla, že tenhle článek budu chtít napsat. Myslela jsem si ale, že ho rozdělím do třech a povím Vám o každém trimestru zvlášť. Teď sedím u stolu, který mi Čenda vyrobil z palet, z mobilu poslouchám zvuky lesa, nepopíjím kávu, ale čaj z maliníku, v břísku se ozývá náš syn a já vzpomínám na uplynulých 8 měsíců. Ne neuteklo to jako voda, přijde mi, že jsem těhotná už tak 2 roky. Nebudu Vám lhát. Navíc ten, kdo sleduje mé stories ví, že to pro mě rozhodně není nejkrásnější období.
Článek o tom, jak jsme se rozhodli být rodiči jsem Vám psala a tak plynule navážu na to, jak to začalo. Poslední zmínka v článku byla o strachu. Nejde o strach, který máte o sebe, ale o strach, který už máte i za ten nový život, který ve Vás roste.
Když se nám v Řecku ukázaly ty dvě čárky, které to všechno odstartovaly, byli jsme strašně šťastní. Najednou jsme začali přemýšlet jinak. Těšili jsme se na to, co přijde. Všude jsem četla, jak je těhotenství to nejkrásnější období v životě ženy. Bylo mi 15 let a začaly mé problémy se zdravotním stavem. Doktorka na gynekologii mi řekla, že bych měla mít děti co nejdříve. Čím později to bude, tím to může být větší problém. Ale až jednou těhotná budu, tak to bude pro mě a mé tělo, jako kdybych byla 9 měsíců v lázních. V lázních jsem poté skutečně byla, konkrétně ve Františkových. Strávila jsem tam asi 4 dny, než mě sanitka vezla k další akutní operaci do Chebu. Tak takové lázně to snad v těhotenství nebudou. O 15 let později, to tu bylo. Asi si to paní doktorka představovala dřív. I když to já taky. Ale taky jsem už mohla být rozvedená matka samoživitelka. Takže díky Bohu za to, že to přišlo až teď a já si myslím, že v pravý čas.
Vrátili jsme se domů z dovolené a asi 14 dní na to jsem byla objednaná na první ultrazvuk. Ta doba byla nekonečná. Odcházela jsem s první fotkou miminka. Na tmavé fotce byla malinká světlá šmouha a já se okamžitě zamilovala. Neodcházela jsem s těhotenskou průkazkou ani s větou “gratuluji jste těhotná”. Bylo mi řečeno, že na takové potvrzení si musíme ještě chvilku počkat a že se na začátku může ještě cokoliv stát.
Do doby než jsem otěhotněla jsem měla 3x týdně skupinové tréninky, 1-2x týdně jsem chodila běhat nad 10km a minimálně 2x týdně jsem cvičila doma. Vařila a pekla jsem skoro každý den. Rozhodla jsem se odpočívat. Soustředit se na sebe a udělat pro začátek vše tak, abych ničeho nelitovala. Objednaná jsem byla za další nekonečné 4 týdny. Rozhodli jsme se to nikomu neříct a počkat, až nám to vše skutečně potvrdí a já budu mít těhotenskou průkazku a tu krásnou větu v hlavě.
Od první kontroly na gynekologii to ale začalo. Celodenní nevolnosti, ranní zvracení, které přešlo i do večerního a mně bylo hůř a hůř. Do toho jsem měla zánět močového měchýře, na který trpím i momo těhotenství. Dostala jsem antibiotika, která se mohou užívat v těhotenství, na nevolnosti nějaké léky a neschopenku. Bála jsem se jestli nemůžu miminku nějak ublížit. Léky na nevolnosti jsem si nakonec nevzala, nenašla jsem žádné potvrzení, že se v těhotenství mohou a naopak se doporučují na nevolnosti při chemoterapiích. V práci jsem tedy zatím oznámila, že mám antibiotika a musím být na nechopence. Poprvé za 6 let.
V práci dělám na stejném oddělení jako mamka a vím, že před tou své nevolnosti neskryju. Proto jsem jí to řekla. Její první reakce byla opatrná, ale odcházela s tím, že musí koupit vlnu a uháčkovat botičky :)) Ostatním v rodině, stejně jako v práci jsme to oznámili ve 4.měsíci po první screeningu. Tam nám součastně paní doktorka řekla, že to bude chlapeček, což jsme si podle ultrazvuku mysleli i my. Od té doby se ukazuje neustále, tak snad nás nakonec nepřekvapí holčička 🙂
Nicméně nevolnosti mě neopouštěly. Četla jsem si na internetu ty povzbudivé články, že po prvním trimestru to přestane. Nepřestalo. Nedovedla jsem si představit vrátit se do práce, kde musím denně komunikovat s lidmi. Vstávat před 6 a být tam 8-10hodin denně. Každý mi říkal ať jsem ráda, že jsem doma. Užívám si to a odpočívám. Na takové věty už jsem byla alergická. Bylo léto, Čenda nejezdil domů dřív než v 10 večer a odjížděl před 6 ráno. Každý byl někde na dovolený nebo chodil do práce. Byla jsem celé dny doma sama. Bylo mi špatně a nebyla jsem ničeho schopná. Nedokázala jsem se ani postavit k lednici, čichat všechny ty chutě nebo si něco uvařit. Mamka byla moje záchrana. Nosila mi jídlo v krabičce (nejčastěji vývary) a pomohla mi i uklidit.
Psychicky mě to hodně položilo. Čekala jsem to krásné období, těšila jsem se na odlehčené tréninky, běh, procházky. Nic z toho se nekonalo. Z naprosto aktivního blázna se stala pasivní troska. Často jsem brečela a špatně jsem to snášela. Asi třikrát mě navíc dohnaly mé zdravotní problémy. Kousek střeva mám přirostlý k břišní stěně, kam mi nejspíš malý v břichu tlačil. Byly to neskutečné bolesti. Neuvěřitelně jsem se bála. Nejdelší bolesti trvaly 6 hodin a já jsem při nich opravdu zoufalstvím křičela o pomoc. Jenže s mým zdravotním stavem v těhotenství tu nikdo nemá zkušenosti. Na pohotovosti mi řekli, že malý je v pořádku, má se dobře a tak co jako chci. No chtěla jsem aby i mně bylo dobře. Vyčerpáním jsem vždy usnula a už se to naštěstí neopakovalo.
Zvracela jsem asi do 6. měsíce a neveřila jsem, že mi ještě někdy v životě může být dobře. Mezitím jsem se vrátila do práce. Ranní nevolnosti jsem si užila doma a v práci jsem na to tolik nemyslela. Nebylo mi dobře od žaludku, ale psychicky mi bylo rozhodně líp. Byla jsem v kolektivu lidí, při práci jsem neměla tolik času se pozorovat. Nutilo mě to zase se namalovat, učesat a hezky se obléknout. Navíc byla v práci mamka, která si mě ohlídala. Zase jsem se cítila líp, než přišlo vyšetření na těhotenskou cukrovku. Myslela jsem si, že se mě to nemůže týkat. Do těhotenství jsem byla aktivní, sporotovala jsem a má strava byla z 90% zdravá. Bohužel těhotenská cukrovka není jen o tom. Jde také o genetiku apod. Z vyšetření jsem byla hodně vystresovaná. Hlavně proto, že se nesmí zvracet v průběhu testu, především po vypití roztoku. Do té doby jsem neuměla vstávat nalačno. Od ranních nevolností mi pomáhalo najíst se ještě v leže před tím, než vstanu. Nezvládla jsem tedy vstát bez jídla a zvracela jsem půl hodiny před testem. Ale přišla jsem tam. Lační hodnota dopadla dobře a ten přeslazený roztok jsem nakonec vypila bez problémů. Druhý den byly výsledky. Verdikt: Těhotenská cukrovka. Žádný cukr, minimum mouky apod. Do testu na cukrovku jsem si jídla v těhotenství díky nevolnostem moc neužila, ikdyž váha šla díky minimu pohybu nahoru. Díky absolutnímu vynechání cukru a změny stravy jsem zhubla a z jídla se mi dělalo opět špatně. Musela jsem si zvyknout, tedy spíš mé tělo. Dostala jsem glukometr a díky dietě jsem neměla zvýšené hodnoty. Ikdyž stres je opravdu věc, která na vše působí nejhůř. Upřímně přes Vánoce jsem se neměřila. Nejedla jsem klasické cukroví, ani smažené řízky nebo chlebíčky s majonézou, ale jedla jsem častěji než cukrovka dovoluje a nehodlala jsem se stresovat. Bylo mi dobře.
Teď jsem v 9. měsíci a do termínu porodu nás dělí jen necelé 4 týdny. Konec pro mě utíká nejrychleji. Od prosince jsem doma. Užívám si vánoční pohodu, koukám na filmy, na seriály, zase vařím a peču. Pracuju z domova a zase jsem mohla obnovit nebo přivzít nové spolupráce. Zase jsem prodělala zánět močového měchýře, těhotenská rýma mě snad ještě neopustila, ale hlavně, že už mi není špatně od žaludku. Jsem v období, které je pro většinu nastávajích maminek nejobtížnější. Já musím říct, že je mi nejlíp za celé těhu období. Je to pár dní, co jsem nastoupila na mateřskou. Čtu knížky, které jsem dostala, koupila nebo jsem si půjčila v knihovně. Některé k porodu, nekteré k mateřství a tak si každý den čtu. U toho pouštím sobě i malému relaxační hudbu (nejčastěji zvuky přírody). Bundy možná díky cukrovce pořád zapnu, boty si obuju sama, sama vstanu (ikdyž přes bok :D), zvládnu uklidit, navařit, napéct. Jezdíme po návštěvách nebo někdo navštěvuje nás. Taky více randíme. Čenda už konečně jezdí z práce kolem 4 až 5. hodiny a víkendy má volné. Chodíme do kina, zajdeme na večeři, do kavárny, dozařizujeme dětský pokojíček. Každý den si hladím bříško a cítím, jak se tam malej převaluje. Teď je ten čas, kdy můžu říct, že je těhotenství krásný, ikdyž je to jen měsíc. Děkuju alespoň za něj!
Sice pro mě těhotenství není obdobím, na které budu s nadšením vzpomínat, to ale neznamená, že se netěším na to, co po něm bude. Je ve mě už teď neskutečná láska, pokora a vděk. Pokora a vděk ke všemu, co jsme za těch 9 měsíců společně zvládli a zažili.
A v duchu vzkazuju své doktroce. Lázně nejsou asi nic pro mě.
Jdu vypít odvar z lněného semínka, nachystat si oběd a knížku.
4 týdny… ještě je čas Cypřišku!
